FOMO VS. jOMO ve vašem zaměstnání

Pro napsání tohoto článku mě inspirovala publikace V práci nemusí být blázinec – Jak mít klidnou firmu od Jasona Frieda a Davida Heinemeiera Hanssona (od nakladatelství Melvil), kteří jsou zakladatelé společnosti Basecamp, jež je zároveň produktem – aplikací, která pomáhá firmám organizovat projekty a vnitřní komunikaci na jednom místě. Když je vše v Basecampu, tak lidé ví, co mají dělat a kde naleznou důležité informace. Nic tak zaměstnancům neproklouzne mezi prsty.

Co vedlo tyto dva představitele společnosti k myšlenkám, které s vámi budu dále sdílet? Během jejich podnikání oba dva experimentovali a měli možnost vidět, co vede k nezdravému (ne) fungování ve společnosti, a přispívá i k dlouhodobému a udržitelnému podnikání. Myšlenky, které zde sdílejí nepředpokládají jako jediné platné, ale mohou některé firmy inspirovat ke změně.

Ani já sama zde nechci psát o návodu, který by byl pro některé firmy jediný platný. Každému z nás vyhovuje jiný typ pracovního prostředí, jiný typ kolegů a jiný styl komunikace s týmem a šéfy. 

Jaké nejčastější chyby však děláme, a proč možná měníme job ( i když poté stejně sklouzáváme do stejného koloběhu a extrémů)?

Autoři této knihy mluví o několika chybách, kterých se firmy dopouštějí. Já jsem zde zatím vypíchla ty, které se týkají nejčastějších nešvarů spojených s nesmyslným shonem a blázincem, jak i sami autoři uvádějí doslova.

• Skoncujte se shonem 

První myšlenka obou autorů byla o neustálém shonu a o tom, jak je trendy „nemít čas“. Navíc nás všude pronásledují citáty a moudra typu „Když nemůžeš, přidej„. Zkrátka ten, kdo má čas, je divný. Mít najednou času nazbyt se nenosí a „stále je co dělat“. Ač má oficiálně zaměstnanec dovoleno si „oddychnout“ a využívat relax zón v úžasné zeleni a s knihovnou, bylo by divné najednou na chvíli vypnout, protože „Co kdyby nám volal klient?“, „Co když neodpovíme na e-mail do půl hodiny?“, „A když neodpovíme, jaký to poté bude mít vliv na naše hodnocení nebo na pověst firmy?“

Možná jste také slyšeli o FOMO (Fear of Missing Out). V běžném životě, kdy máme všichni chytré telefony a jsme také online na sociálních sítích, můžeme tuto „obavu“ pociťovat a pokud tak telefon nedejbože zapomeneme, cítíme jako bez ruky. Jako by nám neustále něco unikalo. Ať už to jsou informace distribuované ze sociálních sítí a jiných dalších komunikačních kanálů. Co kdyby nám někdo volal? Najednou máme pocit, že jsme nepostradatelní. 

V zaměstnání tento pocit posiluje přehršel komunikačních platforem, na kterých jsme v kontaktu s kolegy. Mnoho společností se však neomezuje jen na e-mail, ale i na Skype, Hangout, Slack aj. Určitě jsem na jedné straně zastáncem rychlé komunikace a v případech, kdy se některé úkoly musí vyřešit jak se říká ASAP – včera bylo pozdě, je e-mail variantou, kterou takřka nevyhledávám pro tyto účely. Taky mi asi dáte za pravdu, že přeplněná e-mailová schránka nikoho nepotěší a pro mě samotnou je pak doslova otravné se probírat nekonečnými e-mailovými konverzacemi.

Paradoxně, ač mohou být tyto komunikační nástroje výhodou pro plynulejší komunikaci (protože čekat na jeden e-mail je prostě otravné a zdlouhavé), blokují naší práci a to, abychom se focusovali pokud možno nejlépe na ni a udělali ji v přijatelné době (jaká se požaduje) a v očekávané kvalitě.

Opakem FOMO je pak JOMO (Joy of Missing Out). A je to ve skutečnosti reálné, mít radost z něčeho, o co přicházíme?  Ono se přece vlastně nic nestane, když při jednom z highlightů dne nebudeme přítomni a nebudeme jej opěvovat. Ani kolega, (který zkrátka vždy vše potřebuje mít hned) se nezblázní, když mu odepíšete na chatu o půl hodiny později.

Nechci samozřejmě v tomto směru znít jako neochotná kolegyně nebo extrémní punkáč a ignorant. Ne vždy a na vše se aplikovat JOMO. Pokud půjde o důležitou zakázku nebo klienta, těžko budete nadřízenému vysvětlovat „radost z toho, že o něco přicházíme“. Představme si však, že bychom náhle onemocněli a nebyli kvůli nalomenému zdravotnímu stavu k dispozici a okolí by si bez nás muselo poradit, nebo?

Dost často se také můžeme setkat s vězením v přítomnosti, o kterém autoři hovoří. Když někteří členové v týmu nebo jiní kolegové nereagují na chatu nebo jiných komunikačních kanálech, nevíme zkrátka, kde se nacházejí. Jsou na obědě? Mají meeting? Nebo jinou pauzu, kterou čerpají na nabrání sil? Napadnout nás však může více otázek. Pracuje člověk, pokud není zrovna na příjmu? A pracuje tento člověk, i když na příjmu je?  Vůči ostatním kolegům se nemusíme cítit nikterak zodpovědni, tedy v té míře, abychom jim sdělovali každý náš pohyb. Nemusíme se ani cítit provinile, že pokud jsme na obědě, nesvítí naše chatovací okénko zeleně, ale červeně. Jen tak uděláme svou práci v klidu, pokud si odvykneme každému sdělovat svou polohu a status, protože i my máme své úkoly, které potřebujeme zpracovat.

Během svých pracovních zkušeností, kdy jsem většinou vždy byla v komunikaci s různými stranami a typy klientů, jsem i na začátku byla téměř posedlá „odpovědět co nejdříve“, protože i to bylo určité měřítko a indikátor klientské spokojenosti. Z většiny ten pocit „odpovědět co nejdříve“ bylo i určitým standardem na dané pozici, Je faktem, že jsem se často setkávala s pozitivní zpětnou vazbou na pohotovou reakci, kterou jiné konkurenční služby neposkytly ani v rámci pracovního týdne. Bylo milé dostat takový feedback od klientů nebo kandidátů. Nemám sama ráda pocit, když je totiž nějaká delší pauza v komunikaci, byť to nemusí v některých případech záviset na mě, ale na rozhodnutí jiné strany. Byla jsem závislá na rozhodnutí firem – jestli si vyberou mnou doporučené kandidáty. Zároveň jsem i mnohokrát kontaktovala zpohovorované klienty, kteří i několik dní nezvedali telefon, zatímco na druhé straně drátu mě bombardoval klient, který o kandidáta měl zájem, s poznámkou, kde jsou ti kandidáti?

Co k tomuto dodat jen více? Určitě nejsme roboti, kteří jen automaticky plodí odpovědi na počkání a fungují na tlačítko. A také je určitě dobré si říct pro sebe, že ono se nic nestane, když pro jednou neodpovíme do jedné minuty.

A jak jste vyřešili strach z nestíhání ve vašem zaměstnání? Dovedlo vás to ke změně pozice? Jak jste řešili situaci s vaším nadřízeným nebo kolegy? 

Foto: Pixabay.com