co mě motivovalo k tomu, stát se peerem?
Je tomu rok, co jsem se po delší úvaze rozhodla stát se peerem na volné noze. Má specializace je v oblasti poruch příjmu potravy, kterými jsem si před více jak 20 lety prošla. Co mě k tomu nejvíce motivovalo?
Vlastní zkušenost
Vlastní zkušenost přináší do vztahu s osobou, která řeší problém, pochopení a přijetí. Vždy jsem cítila, že bych chtěla osobám s PPP pomoci, protože jsem sama byla v situaci, kdy jsem tu pomoc sama neměla. O to byl pak návrat do „normálu“ pro mě horší. Potřebovala jsem někoho, kdo si tím prošel podobně, ale už je na jiném levelu.
Protože vnímám nedostupnost péče v oblasti léčby poruch příjmu potravy
V současné době je stav dostupné pomoci v oblasti duševního zdraví alarmující. V některých oblastech ČR dokonce ani neexistuje žádná specializovaná péče. A pokud ano, tak se spíše řeší výkrmný účel, (který je v určité fázi léčby PPP ovšem také důležitý, pro funkční život).
Peer konzultanti už dávno mají svůj význam v léčbě i v dalších oblastech. Vlastní zkušenost peera je velkým přínosem. Může poskytnout podporu během léčebného procesu, ale také po návratu z léčby. Může být urychlením v úzdravě tím, že představuje pro nemocného naději na změnu.
Mohu s klientem jen tak být
Na peerování nemusím mít lékařské vzdělání, ani výcvik, byť i peerové by měli procházet průběžným vzděláváním a doplňovat si jej například sebezkušenostními kurzy. Mou výhodou je samozřejmě dlouholeté působení v pomáhajících profesích, ale empatii a přijetí klienta, to už musíte mít v sobě. S tím vším jsem do toho šla a jdu. Každý budete jiný/jiná. Každý budete mít jinou životní cestu. Nemusíme mluvit vždy jen o Tvé nemoci. Můžeme si naše setkávání zpříjemnit i ve Tvé oblíbené kavárně, jít na oběd, do kina nebo na procházku.
Učení se od ostatních
Nejen, že předávám zkušenost já Vám. Ale i Vy mně samotné. A i když je to více jak 20 let, co jsem už z toho všeho venku, přesto si doufám tvrdit, že i Vy mě můžete naučit skrze Vaše příběhy koukat na ten svět kolem zase jinak.
Těším se na Vás!
Foto: Šárka Rucká, Zdeněk Štekl.