co mi anorexie dala?

Poruchy příjmu potravy nejsou zkušeností, po které by někdo z nás toužil. A i když byla má vlastní léčba zdlouhavá, vím, že mi přinesla mnoho dobrého. Protože se snažím ze všeho v životě vytěžit to nejlepší, řeknu vám, co přinesla anorexie mně.

Sebepoznání

Tohle je proces, který není stále ukončen, protože CO? Týká se každého z nás. Z Evy se ovšem díky léčbě stala více otevřenější osoba. Díky důvěrnému prostředí, prostředí osob se stejným problémem jsem dala více prostoru spontánnosti.

Poznání podpůrné komunity

Někteří lidé vám vstoupí do života a stanou se přáteli. To se stalo i mně. A jsem za to nesmírně vděčná. I když se nevídáme s děvčaty často, vzájemně se podporujeme, víme o sobě a je krásné, jak se ty naše životy mění. Každá z nás jsme za tu dobu ušla různou životní cestu. Ale také některé z nás i dál pomáhají osobám, které jsou ohrožené poruchami příjmu potravy, nebo jimi už trpí.

Touhu pomáhat v oblasti

Od chvíle, kdy jsem se před více jak 20 lety vrátila z léčby jsem věděla, že to pro mě není uzavřená kapitola. Nejen proto, že je to běh na dlouhou trať a léčba trvá i mimo zdi psychiatrické kliniky. Ale i proto, že jsem věděla, že jednou bych třeba ráda pomohla osobám, které poruchami příjmu potravy trpí. Dlouho jsem se k tomuto kroku odhodlávala, protože jsem si z různých důvodů nevěřila, ale také jsem se možná necítila moc silná v tom, abych to dělala.

A předminulý rok, v mých 34 letech, jsem začla s peerováním.

Rozvoj odolnosti vůči vnějšímu tlaku

Byly doby (po léčbě), i několik let poté, kdy jsem inklinovala k hubnutí. Ale také byly doby, kdy se moje postava měnila a rozhodně anorektickou nepřipomínala. Vždy jsem se potýkala s různými komentáři, které mě pravda, zraňovaly a oslabovaly. Jako kdybych to měla napsáno na čele? Nikdy jsem však znova do žádného extrému znovu nespadla. Ustát reálný život ve všech těchto barvách je někdy fuška. I dneska.

Schopnost se postavit zlu

Poruchy příjmu potravy měly v mém případě i původ ve složitých vztazích v rodině. Ty zrovna v době mé nemoci nebyly bezpečné. Nevěděla jsem si rady v té době, a proto jsem situaci řešila tímto způsobem. A možná právě léčba mi dala ty „pravé koule“ na to, abych odstranila ze života to, co tam nemělo co dělat.

Rozpoznání toho, co mi v životě nevyhovuje

Snažím se více naslouchat intuici. Ne ve všech oblastech to tak je vždy. A někdy více dám na rozum. Ale stejně se vždy ukáže, že ta intuice byla přesnější. Ale ať už se jedná o mé blízké vztahy, zásady, nebo hodnoty, snažím se v mém životě mít to, co mi je příjemné.

Trpělivost

Úzdrava se neděje ze dne na den. A navíc, nejvíce to stejně poznáte až v okamžiku, kdy léčbu opouštíte a jdete do reálného života. To je pak největší šok! Zjistíte, že jídlu se nevyhnete, protože je součástí života. Také kolem vás všichni drží všelijaké diety a hladovky. A vy si říkáte, „když můžou oni, proč já ne?“. V tomto jsem spatřovala největší past. Nevěděla jsem, „co je normální“. Když jsem si dala jídla tolik, kolik jsem potřebovala, abych byla sytá, okolí mě přesvědčovalo, že to bylo „málo“ a naopak. To všechno, co se děje mimo prostor léčebny je to, co vás vlastně nejvíc naučí. Nevzdat to všechno.

Nebát se říci si o pomoc

Nebojím se navštívit terapeuta, nebo jiného odborníka. I několik let po léčbě docházím střídavě na terapie, které se netýkají už poruch příjmu potravy, ale třeba dalších životních situací.

A pokud bych měla říct něco nakonec i vám?

Nebojte se o ni říct také!

Foto: Tereza Vitáková.