Kontrastní, ale stále konzistentní? Ano, jde to.

Každé prostředí v nás probouzí něco trochu jiného. V některých skupinách jsme výrazní, jinde zůstáváme tiší. Měníme se? Asi. Ale možná jen ukazujeme různé části sebe sama. A to je naprosto v pořádku.

Život není černobílý. A ani já ne

Mám ráda ticho. Klid. Samotu v lese, v kavárně s knížkou nebo jen tak doma. Ale stejně tak umím být ta, co baví celý stůl. Umím být velmi laskavá a jemná, ale taky umím být přímočaře sarkastická.

Umím být extrémně trpělivá, když jde o druhé. A zároveň naprosto netrpělivá, když jde o nesmyslné kecy a zdlouhavé procesy.

Miluju plánování a přemýšlení do hloubky, ale klidně se druhý den sbalím a odjedu bez plánu na místo, které jsem nikdy neviděla. Umím být voda – klidná, plynoucí, naslouchající. Ale taky oheň – upřímná, přímá a místy nekompromisní.

Miluji rozmanitost, pestrost a extravaganci. Ale zároveň jsou dny, kdy jsem i ráda za šedou a nenápadnou myšku. Snažím se dodržovat sliby, zároveň i zbytečně neslibovat nesplnitelné. Ale někdy si toho naberu tolik až prostě nevím, kudy kam. Miluji lesy a klid a přelidněnou Prahu. Nic mezi nejspíše není. Možná města a místa, která mají genius loci a kouzlo.

Nemusíme se zaškrtat na škále „jsem spíš extrovert“ nebo „introvert“. Nemusíme mít jednu masku pro všechny. Můžeme se měnit. Reagovat. Dýchat. Odpovídat na svět způsobem, který dává smysl nám.

A přesto, nebo právě proto – být autentičtí.

Foto: Marek Šťastný, @rogentau