13 věcí, které mě v práci fakt štvou

Jasně, asi bych se měla radovat z toho, že mám možnost pracovat. Že nejsem na pracovním trhu nijak znevýhodněna. Že mohu každý den vstát z postele a mám možnost odejít do zaměstnání, které jsem si sama vybrala. Co by za to jiní dali? Taky asi, podle přátel a známých, nemůžu mít problém s mými tituly (a já vím, že to není jen o nich) najít dream job. A já jsem pocítila, že právě nyní dozrál čas na to, sepsat tento článek, který jsem si psala do šuplíku několik let. Není to jen kritika mých bývalých zaměstnání, šéfů a kolegů. Protože ze všech jsem si něco pro sebe odnesla, stejně jako když jdete z jakéhokoliv vztahu. Víte, co nechcete, ale zároveň, co si přejete v dalším jobu.
„Udělal/a bych si to rychleji, než kdybych to zadal/a tobě!”
Mám pocit, že tuto větu používají nejčastěji ti manažeři, kteří buď sami neví, co chtějí a nedokáží jasně definovat úkol, a proto přenášejí očekávání přímo na zaměstnance. Protože on by přece měl vědět, co manažer chce! Pravděpodobně to souvisí i s tím, že sám manažer neumí vysvětlit smysl nebo význam úkolu, nebo jednoduše nechce vysvětlovat nic, protože je to pro něj ztráta času.
„Manažer úkoly často mění/dává více úkolů, které se musí splnit ihned, protože včera bylo pozdě!”
Skoro v každém inzerátu se setkávám s požadavkem rezistence vůči stresu a umět pracovat na více úkolech zároveň a být multitasking king. I já jsem se praxí naučila pracovat spíše na více úkolech. Přišla jsem totiž na to, že pokud se mi jeden nedaří, můžu se na chvíli koncentrovat na jinou činnost. Není však nic otravnějšího, než když dostanete více nesourodých činností, které se musí vyřešit ASAP. Ne-li pokud je na jejich vyřešení potřeba i delšího času, což samozřejmě váš šéf nevěděl.

„Stačí ti to říct jednou, víckrát to opakovat nebudu!”
Možná za to může zrychlená doba a tlak na výkonnost. Nicméně i tady pociťuji, že se tzv. školení z rychlíku týká spousty firem a informace se předávají za pochodu. Školení na pár hodin může být účinné, ale spíše za předpokladu, pokud máte možnost se poté ptát. Navíc, podrobnější vysvětlení může novému zaměstnanci dát informaci, jak si může svou práci rozvrhnout.
„Jedeš na dovolenou? Tak dodělej ještě tohle!”
Dovolená je po vánočním volnu obdobím, na které se každý těší. Pokud zrovna nemáte prostor si mikro dovolenou na pár dní dopřávat častěji a nemáte práci na dálku, kdy můžete pracovat odkudkoliv. Přiznám se, že jsem dřív byla větším pošukem. Měla jsem pocit, že když si beru dovolenou, něco mi začne unikat. Tak jsem alespoň sledovala e-maily. Den před dovolenou jsem si myslela, že už budu jen delegovat a předávat informace, ale bohužel, další a další úkoly mi přistávaly na stole. To mě neustále přesvědčovalo v tom, že bych se měla cítit jako zločinec, protože odjíždím téměř od nedodělané práce. Jaké ponaučení jsem si z tohoto vzala? Vzít si dovolenou i třeba pár dní před reálným odjezdem. A nejlépe pár dní po návratu z dovolené si vyšetřit pro sebe, relax, úklid a inventuru úkolů, které mě potenciálně čekají.
„Máš po dovolený? Tak to musíš být odpočatý a připravený na tu kupu tasků!”
Přiznám se, že jsem asi nikdy nezažila stav, kdy bych se těšila po dovolené do práce. Ne, že bych potřebovala být nepřetržitě v dovolenkovém nastavení, ale zkrátka se tak nějak očekává, že když jste odpočatí, může vám šéf, nebo stejně nafrčení kolegové, naložit dvakrát tolik než před dovolenou. A ještě si na vás smlsnout v tom, že jste něco těsně před odjezdem (co bylo zadáno hodinu před opuštěním kanclu), nestihli dokončit.
Zasílání emailů na dovolené / Zasílání emailů během dovolené
Přiznám se, že i já jsem se k tomuto uchýlila, když jsem působila v agenturách, nebo pak v jednom dynamickém prostředí před 3 lety. Sama bych své kolegy přitom nestalkovala v jejich volnu, Ale zase mě postihnul můj imposter syndrom. Měla pocit, že zkrátka musím být pořád ve střehu. Vůči kandidátům, vůči zákazníkům, (kterým slibujeme mimo služby) i pružnou komunikaci. A i když vám je stokrát sděleno, „ať si dovolenou užijete”, přece jen vám občas šéf nebo kolega během vaší nepřítomnosti pošle mail s předmětem DOŘEŠIT HNED JAK PŘIJEDEŠ. Moje rada (i mému mladšímu já) ? Neřešit e-maily nebo jakoukoliv pracovní komunikaci s žádným kolegou během vaší dovolené.

„Tvůj předchozí kolega pro práci dýchal/ nedýchal jako ty!”
Toxicitu v pracovním prostředí způsobuje i to, pokud se manažer příliš negativně nebo až moc pozitivně zmiňuje o předešlých kolezích a jejich způsobu práce. Myslí se tím hlavně situace, kdy jsou nám až příliš často předhazovány úspěchy nebo neúspěchy bývalých kolegů. A my tak máme pocit, že jeho práci nedostačujeme a neděláme takové maximum. Nebo naopak pokud je nám často zmiňován náš předchůdce, který „neudělal nic dobře” s očekáváním, že my budeme určitě lepší.
Práce pro práci, zbytečné organizování porad
Meetingy, které jsou organizovány jen proto, aby se odškrtlo to, že se uskutečnily. Porady o tom, že budou další porady. Často trvají i hodiny, a to jen proto, že se dostávají ke slovu osoby, které buď chtějí některé problémy a záležitosti řešit, nebo pak jedinci, kteří lační po tom, dostat se KONEČNĚ ke slovu. Nebo pak jsou určené pro ty, kteří si chtějí jen odpočinout. Není ani moc zvláštní , že se na setkáních nakonec nic nerozhodne a pro pracovní tým je to jen ztráta času. Kromě nezáživných porad musím zmínit i práci pro práci. Asi jsme to každý zažil na našich prvních brigádách, kdy jsme přemisťovali horu papírů z jednoho konce místnosti na druhý. Ale v tu dobu nám to bylo jedno, protože jsme měli rádoby pohodovou práci. Antropolog David Graeber zmiňuje ve své publikaci Bullshit Jobs: A Theory z roku 2018 hovoří jako o formě placeného zaměstnání, která je tak naprosto nesmyslná, nepotřebná nebo zhoubná, že ani zaměstnanec nemůže ospravedlnit její existenci. Je však povinen předstírat, že jeho práce má smysl.
Nerespektování osobního života a nesmyslné přesčasy
Než možná dojdu k tomu, že existují manažeři, kteří opravdu nemají osobní život, nebo jej mají, ale i tak v něm jedou na výkon (a totéž pro ně platí i v tom pracovním), je fajn hledat odpovědi i v sobě. S odstupem času, když zabrouzdám do mých bývalých zaměstnání, zjišťuji, že jsem v některých obdobích práci více potřebovala. A tak mi bylo pochopitelně bylo jedno, když jsem v ní trávila více času. Zjistila jsem ale, jak je tenká hranice mezi tím, jak lehce se dá sklouznout k tomu, že jsme v práci opravdu od rána do večera. Ať už je to prostě filozofie firmy, že zákazníkovi se má vyjít vstříc (proto neodejdu domů, dokud jej nevyřeším), nebo fakt, že můj šéf také nejde domů a očekává ode mě to samé.
Familiérní vs. striktní vztahy na pracovišti
Působila jsem v různých typech společností. V korporátní sféře, v uvolněném startupovém prostředí, ale i ve státní správě. Identifikovala jsem, že nic není černobílé, ale vzpomínám ráda na jednu větu mé bývalé šéfové z nejmenovaného úřadu, „že si se zaměstnanci tyká až s odstupem“. Tenkrát mi to vlastně i sedlo, ač netvrdím, že je tykání hned na první dobrou něco nestandardního. Zažila jsem ale i situace, kdy mi nebyl friendly vztah příliš příjemný. Já se navíc snažím hranice dost oddělovat a setkávala jsem se bohužel i s tím, že na druhé straně naopak hranice mezi přátelským přístupem a profesionalitou chyběly.
Nerespektování odchodu u zaměstnance
Ať už jsme v zaměstnání byli spokojeni, nebo ne, může nadejít den, kdy nás nenaplňuje pracovní pozice a nemáme se ani kam více rozvíjet. Pak přichází okamžik, kdy se začneme poohlížet po nových pracovních příležitostech a srovnávat výhody a nevýhody. Vlastně jsem si i během své pracovní kariéry kladla otázku, „jak by měl reagovat manažer/HR/přímý nadřízený na naše rozhodnutí.” Měl by nás přemlouvat? A opravdu by to bylo autentické a kvůli nám? Nebo jen proto, že jsme momentálně nenahraditelní, tudíž by to byl i určitý kalkul? Nebo by naše rozhodnutí měl přijmout a nesvádět nás k tomu, abychom své rozhodnutí ještě změnili? Podle mě je zlatá střední cesta, pokud se snaží manažer zjistit důvody, které k odchodu vedou. Zda-li jsou i takové okolnosti, které lze změnit (plat, pozice, náplň práce, vyšší kompetence, vedení jiného týmu, více volného času). I tak je ale ideální případ, pokud na samotném konci našeho působení ve firmě je prostor na tzv. exit review, kdy se se zaměstnancem projde jeho pozice, existence ve firmě a případné návrhy na zlepšení, které by vedly v budoucnu k lepší stabilitě pracovníků.

Ideální cesta není, pokud manažer na váš odchod reaguje ješitně a nerespektuje vaše rozhodnutí. Většinou, z vlastní zkušenosti, absentuje snaha o motivaci zjistit tyto okolnosti nebo upravit podmínky pro zaměstnance tak, aby byla naděje jeho dalšího působení ve firmě. Spíše následuje ublíženecké gesto ve stylu „měla jsi podmínky, které bys nikde neměla”, nebo jakákoliv dehonestace současného výkonu, potažmo znepříjemňování posledních měsíců působení ve firmě.
„Já chodím do práce i nemocný/Já jsem nikdy nebyl nemocný. Proč bys měl/a marodit, když já jsem nemarodil/a!”
I já si pamatuji na chvíle, kdy jsem chodila do práce nachlazená, s myšlenkou, že se to beze mě nemůže obejít. A proč bych vlastně měla zůstat doma, když to tady všichni zvládají s kašlíkama, nachlazením, migrénama taky? Později jsem zjistila, jak moc jsem si na sebe ušila bič. A že nejvíce ubližuji sama sobě. Nemoc se sice totiž nějak přechodila, s bídou jsem jí vyležela o víkendu, ale v neděli začala moje nedělní neuróza a kolotoč nevolností začal znova, tentokrát v jiném směru. Co za tím stojí? Že by neefektivní organizace práce a neschopnost si informace ve firmě předávat? Nebo je to extrémní orientace na výkon, kde se nemoc bere jako slabost?
Falešný pozitivismus – smějme se a vytvářejme navenek happy kulturu, spontánní zábava je však zakázána
Jaký paradox, jak se v některých firmách extremizuje rádoby falešný pozitivismus. Na klienty se smějme, i když je nepříjemný, udělejme vše pro jeho spokojenost. Na fotkách z teambuildingu se pojďme všichni obejmout, ať jsme na instáči co nejvíce cool firma. Ale běda jen, jak se z kanceláře ozve mimopracovní rozhovor mezi kolegy, nebo třeba jen bezprostřední zábava, (která ale nesouvisí s „osnovou”, kdy se musíme smát). Pamatuji si na doby, kdy jsem chodila na brigádu do parfumerie, kdy nám bylo zakazováno se mezi sebou bavit, nebo jen spontánně zasmát. Zato na zákazníky jsme se museli smát stejně ráno, tak i večer, abychom vytvářeli ideální obraz firmy. Ale není právě i ta bezprostřednost odrazem autentičnost emocí a znakem zdravých vztahů mezi pracovníky?
No, myslím, že můj seznam je obšírný. Co naštvalo nebo štve ve vaší aktuální práci? A jak s tím bojujete?
Foto: Iveta Kaucká, Irena Karpíšková, Renata Lišková.
Lokace: Šálek a Špunt / Náplavka Plzeň, Papírna.