Proč určitě chcete být jako kočka

V rámci oblíbenosti zvířat se obvykle setkávám se dvěma tábory – těmi, kteří kočky milují a na druhé straně s těmi, kteří je nemusí (možná pro jejich povýšenou povahu). 

Když se i ti, kteří tyto svobodomyslné šelmy zrovna nevyhledávají zamyslí, přišli by na to, že důvodem této neoblíbenosti je právě ona kočičí svobodomyslnost a nevypočitatelnost. 

Já se plně ztotožňuji s myšlenkou Michaely Klevisové, která kočičím přátelům věnovala několik titulů, ve kterých se kočky objevovaly v dějové linii s mezilidskými vztahy.  Kočkaře, jak věrné kočičí přátele označovala, popisovala jako stejně nezávislé, ale zato vnímavé a přizpůsobivé jedince. 

Ale možná, že když se vám do rukou dostane publikace od Stéphaneho Garniera Chovejte se jako kočka, přijdete na to, že ač vás může na první pohled lhostejná povaha kočky dráždit, budete se chtít od ní učit.

Kočka si umí užívat život a radovat se i z nicnedělání. Umíme to i my takto?

Kočka je svobodná

O tom, jak jsou kočky svobodná zvířata není pochyb. Možná také proto jsou u těch, kteří spíše dávají přednost navenek „oddanějším“ tvorům, tak méně oblíbené. Svobodou však myslíme i to, že kočka dělá jen věci, které ji jsou příjemné. Také se nikomu nezpovídá a nevysvětluje a ty, které nechce, tak k sobě nepouští (některým to i dá více najevo). Nebojí se svůj život uspořádat tak, aby jí bylo příjemně. 

Sami se často ocitáme v pastech a limitech, kdy nás omezují zaměstnání, do kterého nechodíme s radostí, nebo jej držíme kvůli samotnému výdělku, který si ani nestihneme užít (protože jsme v práci pořád). Neustále jsme uvězněni v touze po konzumu, prahneme po majetcích, necháme se uvěznit v očekáváních, která na nás mají ostatní a naivně mnohdy věříme, že AŽ něčeho dosáhneme, TAK budeme svobodní, což mnohdy paradoxně nejsme. Takže pokud se prostě necítíte na to mít hypotéku, nebo se vám barák stavět nechce, ač to považuje okolí za jediný správný recept na štěstí, vykašlete se na to a žijte podle vlastních pravidel. 

Nějaké ty touhy a sny mít je samozřejmě správné a kdo by nechtěl se neustále něčemu těšit. Zdravé je to však jen do té doby, dokud se nestaneme otroky svých vlastních snů. 

Kočka má charisma

Kamkoliv přijde, vzbudí rozruch a přesto nemusí vlastně nic dělat a dožadovat se zvláštní pozornosti. Její kouzlo je zárukou, že nezůstane bez povšimnutí. Kočka prostě JE. Neschovává se za přetvářku a ani nehraje žádné role. 

Kočce vlastně o nic nejde, ale přesto její přítomnost nenechá nikoho chladným. V tom celém možná tkví celé kouzlo toho, že má charisma. A ani u těch, o kterých se říká, že charisma mají, ačkoliv nedokážeme přesně ten pocit vysvětlit, se nesetkáváme s excentrickým chováním, kterým by zvláště upozorňovali na svou osobu.

Kočka nepředstírá.

Není nutné se za každou cenu zapojovat do debaty, když cítíme, že nemáme co říct, nebo by šlo jen o nucené gesto. Mezi snahou být všudypřítomný, za každou cenu být v kurzu a mít charisma je totiž rozdíl, kdy od vás v tom prvním případě lidé budou spíše utíkat, než k vám přirozeně vzhlížet.

Kočka se umí prosadit 

V začátcích své kariéry jsem mnohdy slýchala, že se neumím prosadit. Že nejsem průbojná a nemám tah na branku. Ano, určitě jsem neměla ostrý lokty odjakživa, což bylo i tím, že jsem „holka z vesnice“, která si neměla kdy obrousit hrany. A nebudu lhát, když řeknu, že jsem se neznámých situací opravdu bála. Jenže abych trošku vyšla z komfortní zóny, vybírala jsem si i méně příjemnější situace, abych se otrkala.  Někdy jsem také do něčeho skočila po hlavě, abych neměla čas přemýšlet nad tím, „co bude, když“. Život ve větších městech, s několika lidmi na bytech a s různými kolegy mě také konfrontoval s ne vždy příjemnými situacemi, kdy jsem si každý den říkala, že už tohle nemůžu absolvovat. Dnes jsem i za ty trable dost ráda. Tohle vše mě naučilo se prosadit a víc si věřit, než když jsem poslouchala, že nejsem průbojná, a že bych měla být víc energičtější a být více jako „ti druzí“. 

Ale kdo jsou ti druzí, jak píše i Stéphane Garnier? Jsem to já, jsme to my, všichni jsou pro další „ti druzí“. A tím bychom se neměli nechat zastrašit, ustupovat a žít na úkor prostoru, který nám ostatní „berou“. 

Kočka myslí především na sebe 

Dost dlouho jsem oscilovala mezi tím „myslet na sebe“ a tím, že je „myslet na sebe je egocentrické a narcistní“. Vždyť dnes odevšad slyšíme o nesnázích druhých lidí a možnosti jim pomoci ať po finanční stránce nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Kde je vlastně ale ta míra, udělat něco pro sebe, věnovat se sobě, aniž bychom zároveň nebyli sobci, co hledí jen na své blaho?

Autor zde uvedl, že pokud neumíme obdarovat sami sebe, neumíme obdarovat ani ostatní lidi, s čímž souhlasím. A základem všeho je právě péče o sebe, najít si na sebe čas a umět se odměnit. 

Úsudek kočky je neproniknutelný.

Kočka také nečeká na to, až jí poskytneme pohodlí. Nikdo to za ní totiž neudělá, stejně jako za nás. Častým nešvarem je právě v tomto i očekávání, že okolí „vyčte“ naše potřeby a udělá náš život hezčím. Těmi největšími režiséry jsme však tady my, abychom se odměnili. A zároveň bychom se neměli cítit provinile za to, že jsme někdy šťastní, nebo naopak, že štěstí druhých závisí na nás. 

Kočka se bere taková, jaká je. Má se ráda

Sebeláska a sebeúcta je v poslední době skloňovaným tématem, hlavně s nástupem sociálních sítí, kde se jednotlivé profily snaží ukazovat i na „nedokonalosti“.  Jsem velkým fanouškem tohoto všeho, protože co si budeme, ani já se v mladších letech nešetřila a o sebelásce tu fakt moc asi řeč nebyla. Dost často se bohužel zaměňuje sebeláska s nadměrným sebevědomím. Je vlastně i těžké najít ten správný balanc mezi tím vším, protože i se zdravou sebedůvěrou můžeme v dnešním světe paradoxně působit „až moc sebevědomě“. 

Pokud máme tendenci se porovnávat neustále s někým jiným a pro nás více úspěšnějším, je to nejrychlejší návod na to, jak být nešťastným. A tohle kočka nezažívá. Nechce být nikým jiným, ani se nesrovnává. Je šťastná za to, kým je. Kočka nechce být jiným zvířetem a její navenek povýšený postoj nás o tom neustále přesvědčuje. 

Kočičí nezávislost 

Nezávislost a svoboda se dost často prolínají, pokud jde o charakteristiku koček. Žijí podle svých pravidel , nepotřebují smečku, aby mohly fungovat. Nelze samozřejmě nezávislost z našich životů vypudit úplně, protože jsme každý, v některých ohledech závislí. Nepustíme zaměstnání hned, i když se nám chce, protože se po nějakou dobu musíme nějak uživit. Co však pomohlo mě, bylo se vedle toho všeho vzdělávat a nacházet činnosti, které mě nenechaly myslet jen na práci, která mě zrovna v tu dobu netěšila, což mě odprostilo od nutkavých myšlenek. Stejně tak, proč bych měla být s někým jen proto, abych nebyla zrovna sama, když všichni někoho mají? Jak moc lpíme vlastně na některých věcech, i přestože je nutně nepotřebujeme? Co vše opravdu potřebujeme a co potřebuje spíše naše okolí, které nám v nezávislosti brání? Jsou mí přátelé natolik vzácní a opravdoví, že se před nimi nebojím říci i věci, se kterými oni sami třeba nemusí souhlasit? Jsem povinna snášet nálady ostatních, jen aby si udržela pracovní místo nebo měla ve svém životě někoho, koho vlastně nechci a jehož přítomnost mě vysává?

Kočka si umí život (i samotu vychutnat)

Nemusíme zrovna být na Maledivách, abychom si život opravdu vychutnali ( i když teďka by každý z nás nějakou tu pláž jako z pohlednice určitě rád navštívil a unikl z toho covidového kolotoče). 

Na kočkách můžeme registrovat jistou lenivost, což nám mnohdy není vlastní. Není přece běžné, abychom uměli být i na chvíli líní, protože se spíš nosí to, být neustále v pohybu a BÝT AKTIVNÍ. Nicnedělání vlastně není zajímavě, zvláště, když nás některá motta nabádají, že není čas ztrácet čas a je třeba si užít každou minutu. Užívat si života však není jen o tom, mít nutně plný TO DO LIST aktivit, které si ani pořádně nevychutnáme, protože musíme být v neustálém kolotoči. Dokonce i dovolená je pro mnohé závod v tom, „vidět toho co nejvíce“, přičemž odpočinek, na který jsme se celou dobu těšili se nekoná a my jsme sice po návratu plní, rádoby zážitků, ale paradoxně více unavení. 

S tím i souvisí, že kočka má ráda klid a vůbec se mu nevyhýbá, protože vnitřní klid posiluje její vnější klid.

Je určitě rozdíl mezi klidem a touhou být sám a mezi samotou, ale sama za sebe mohu říci, že já z těchto chvilek jen čerpám a mám pak o to větší chuť být mezi lidmi. 

A pokud máte pocit, že to prostě nejde, být v klidu, protože jste neustále ve víru klaksonů a hluku, prostě odejděte na místo, kde se cítíte nejlépe v klidu a nevracejte se do té doby, dokud nebude vaše potřeba klidu uspokojena. Pak můžete opět snášet hluk okolního světa, protože vaše zásoba energie bude naplněna. 

Kdo by nechtěl mít charisma jako kočka. A přitom pro něj nemusí vlastně nic dělat. Jen JE.

Kočka si vybírá své okolí

V tomto bodě jsem si říkala, že snad nemůže být větší podobnost mezi mnou a mými nejoblíbenějšími zvířecími přáteli. A neznamená to, že jsem nepřátelská, ale prostě jsem se naučila selektovat a pokud mám pocit, že mě jakýkoliv vztah v mém okolí vyšťavuje, snažím se kontakty eliminovat na minimum. Přece jen, i ve vztahu s kočkou je to tak. Ona si nás vybírá, testuje si naši osobnost a náklonnost. Pokud projdeme, zůstane nám věrná. 

Kočka umí říct ne a umí být přímá

Nejde o návod k tomu, být neochotný nebo jakkoliv nepomoci ale o to, umět si vymezit hranice a začít říkat NE ve chvíli, kdy to tak cítíme a přesto říkáme ANO. At je to, jak uvádí autor kvůli nějaké službě, na kterou si od nás všichni navykli, nebo na práci, která se od nás s naprostou samozřejmostí vyžaduje mimo pracovní náplň. Hranice mezi loajalitou, vstřícností a tím, že děláme již něco, v čem se necítíme, je tenká. 

S tím souvisí i to, že kočky umí být přímé a nechodí kolem horké kaše. Ví, co chce a nevzdává se. 

My sami často máme pocit, že se musíme spokojit „s málem“, „s tím, co po nás chce okolí“, a tím tak zapomene na svá vlastní přání a touhy. Ač to reálně může být těžší, než si myslíme,  sdělovat přání a být přímý v jejich formulaci nám může více dát, než sebrat. Získáme tím nejen energii, ale také čas, který by jinak přišel vniveč a my bychom se trápili tím, že žijeme jinak, než jsme si přáli. 

A co vy? Jste příznivci psů nebo koček? Co jste se od kočičích přátel naučili a kterou vlastnost jim závidíte?

Foto: Vlastní archiv